Sísa Malá

| 9. 6. 2018 | Štěpánův blog

Pokud jste náhodou klikni na tenhle článek a jste úplně mimo, klikněte zde. Třeba to bude lepší (a třeba ani pak ne)…

 

„Pusť mě, úchyle!“
Sísa se konečně probrala z úžasu vzniklého Matoušovým náhlým odchodem. Teda jako odchod se tomu říkat rozhodně nedalo, vždyť ho Minda odvlekla a úplně proti jeho vůli!
Sísa si jako každá zamilovaná žena nalhávala, že muži za nic nemůžou. Ženy jsou strůjcem veškerého zla a věděla to, protože sama také ženou byla.
Jenže ona není jako Minda, krásná, báječná, oblíbená, bezchybná, nevinná, sebevědomá, nafrněná, dokonalá Minda Hickrolová, která si vždycky vezme to, co chce a ostatní jsou jí úplně šumák. Ne, ona taková není. Nechá Matouše, ať pozná, kým Minda ve skutečnosti je. Nechá se jeho láskou nalézt s tolerancí a ohledem. Vždyť to jinak ani neumí, je přece dobrovolnice!
Když však Slinta nazvala úchylem a vytrhla se z jeho přátelského sevření, nebylo tento aspekt její osobnosti zcela jasně vidět. Slint je citlivý, utajený fotograf a celkem ho to vzalo, ale o tom až příště.

Sísa se zhluboka nadechla, aby následně vydechla, pak se znovu nadechla a vydechla a tak dále, aby se zorientovala v místnosti, která se jí začala ztrácet před očima. Stresové situace jí nedělaly dobře a velmi často při nich omdlévala. Ještě štěstí, že dneska vlastně žádný stres neprožívám, zasmála se pro sebe právě ve chvíli, kdy docela nekontrolovatelně mířila k zemi. V okamžiku pádu se jakoby najednou zastavil čas a pročistila mysl a ona v těch několik sekundách doufala, že ji někdo chytí, třeba i ten Matoušův divný kámoš, teda doufala hlavně v něj, protože byl v místnosti nejhezčí. To už tak ženy občas dělávají, že chtějí být zachráněny i úchyly. Sísu ani nenapadlo, že by Slint mohl být uražený a nechtěl by ji zachránit. Podruhé. A on vlastně ani uražený nebyl a určitě by ji zachránil znovu. Kdyby k celé scéně nebyl otočený zády.

Tvrdě se potkala s podlahou.

„Síso, není ti nic?“ zeptal se někdo vyděšeně.
„Nejsem mrtvá?“ zeptala se, když kolem sebe viděla jen jasné světlo a v něm siluetu postavy. Zeptala se hloupě, a když jí to došlo, dodala vzdorovitě: „To teda ne, haha!“ a zakuckala se přitom vlastními slinami.

„Síso, kde je tu zdravotník?“ uslyšela stejný, milý hlas. Jak světlo pomalu bledlo k normálu, silueta se stávala postavou a postava obličejem, plaše a starostlivě se na ni usmívajícím, patřícím Slintovi, o kterém však Sísa stále neví, že se jmenuje Slint.
„Jak znáš moje jméno?“ zašeptala.
„Uhm, ehm, urg…“ červenal se Slint, „ víš já, tak nějak vnímám, koho potkávám…“ A zase se plaše usmál.
Sísa se na chvilinku taky tak blbě, plaše usmála, než jí došlo, na koho se směje a koho vlastně miluje. Rychle jí to přešlo.
„Nech mě být, úchyle! Stejně je to všechno tvoje vina!“
Potřebovala na někoho svalit tíhu svého trápení, její svědomí by samo neuneslo, že si za všechno může sama. Matouš ji taky určitě miluje, jen to ještě není vidět. A kdo potřebuje něco vidět! Zrak je přeceňovaný smysl. Musíte všechno CÍTIT! Celým svým srdcem. Na ostatní smysly se nedá spolehnout. Ona TO cítila! Ona miluje Matouše a Matouš ji.
Až moc ráda používala slovo miluji a už i jí samotné z toho bylo zle.
Položila se hlavou na zem a zavřela oči. Vzpamatování se odkládá.
Když je opět otevřela, stál nad ní zástup hlav a očí. Ty Slintovy tam ale hledala marně.