První dobrovolnické krůčky

| 28. 9. 2017 | Rozhovory

Tento článek je určen hlavně pro ty z Vás, kteří byste se chtěli stát dobrovolníky, ale nevíte, co Vás čeká. A vy ostatní, kteří zatím o téhle krásné náplni volného času jen uvažujete, nebo Vás prostě jen zaujal titulek, si prostě užijte další z mých výtvorů.

V jednom z mých minulých článků jste se mohli dočíst, jak jsem se stala dobrovolníkem. (Pro zájemce odkaz zde – http://www.dobrovolniciopava.cz/kdyz-se-touha-pomahat-stane-skutecnosti-aneb-jak-jsem-se-stala-dobrovolnici/ ). Přeskočíme tedy tu rozhodovací část. Teď bych Vám chtěla povyprávět, co se dělo tedy po tom, co jsem se rozhodla se stát dobrovolnicí.

Jako první jsem napsala e-mail koordinátorce. Byla jsem tenkrát velmi nervózní, bylo to poprvé, co jsem si něco takového vyřizovala sama. V patnácti letech má člověk přece jen (alespoň u mě tomu tak bylo) strach a respekt z dospělých, ať už v jakékoli pozici. Tenkrát jsem si domluvila schůzku s koordinátorkou Ivanou. Veškerý strach ale hned zmizel, byla moc milá a příjemná. Vyplnila jsem dotazník a nakreslila jim dva obrázky. Ano, obrázky. Dodnes nevím, co z toho paní psycholožka vyčetla (maximálně to, že moje kreslící schopnosti zakrněly někde na úrovni šestiletého dítěte).  Dostala jsem pokyny, co všechno si musím obstarat – výpis z trestního rejstříku a potrzení od obvodní lékařky, že jsem zdravá jak řípa a v plné síle můžu pomáhat druhým. Abych pravdu řekla, větší dobrodrůžo pro mě byl ten výpis. Představte si patnáctiletou puberťačku, která si jde něco sama vyřizovat na úřad. Jako velká holka!…No dobře, nic na tom nebylo. Ale stejně…ten pocit!

Po obstarání potvrzení jsem se dostavila na proškolení. V kanceláři nás bylo asi 7, školení vedla koordinátorka Ivana. Jako první nám pustila video o dobrovolnictví, pak nám přečetla seznam organizací, do kterých můžeme docházet. Tehdy mě zaujal právě domov pro seniory v mých rodných Kravařích. Jakožto naprostý křupan a neznalec Opavy jsem měla radost, že můžu pomáhat v místě svého bydliště a tím pádem mi mizí obavy z dojíždění.

Teď už mě jen čekala poslední věc a to sepsání smlouvy. Podepsáno. Stávám se dobrovolníkem. Nevím, co přesně mě čeká, ale těším se.

Dále už to zčásti znáte. Teď bych ale chtěla své vyprávění nasměrovat jinam – poznání nových kamarádů. V květnu, tedy zhruba půl roku poté, co jsem se v Elimu zaregistrovala, jsem se vydala na svou první akci – Joy Run, neboli závod s handicapovanými v opavských Městských sadech. Měla jsem trochu strach, přeci jen jsem nikoho neznala. Ale naštěstí mám povahu přátelskou, hovornou a ráda se seznamuji s novými lidmi. Právě na této akci jsem poznala Ondru, který v současnosti také pracuje jako koordinátor.

Dobrovolnictví mi ukázalo úplně jiné lidi než které jsem potkávala denně ve škole. Lidi milé, hodné a laskavé. Chceš i Ty poznat takovouhle partu? Tak neváhej a přijď mezi nás!