Mindy Hickrolová

Pozor! Toto je již druhá část příběhu Matouše Jebavého a jeho života, a proto, pokud jste to již náhodou neudělali, si přečtěte jeho začátek zde.

Mindy Hickrolové se na nějaký trapný, posr*ný, dobrovolnický happening vůbec a absolutně nechtělo, ovšem kvůli Síse tam musela. Posr*ná Sísa a posr*ný život, řekla si v duchu a zapálila si borůvkovou camelku, ze které se jí chtělo zvracet. Ze všech cigaret právě borůvkové camelky jako jediné stálo za to kouřit, a to i přes jejich odpornou pachuť, jakou mají ale ostatně všechny cigarety. V ruce však vypadaly skutečně stylově a jaký jiný důvod potřebují věci k tomu, aby se dělaly?
Se Sísou kamarádila taky jen ze stylových důvodů – při své pozici potřebovala nějakou nevinnou duši, které by věnovala samaritánskou pozornost a Sísa byla ideální. V duchu si říkala, že má Sísu přece jen ráda, ale stejně – bez pádného důvodu by se s ní nikdy nekamarádila. Sísa byla pitomá, stejně jako všichni ostatní, ale co na ní Mindy přitahovalo, byla láska, kterou věnovala právě jí. Mindy potřebovala být neustále utvrzována v tom, jak je skvělá a přesně to Sísa dělala na výbornou. „Jsem taková zrůda, když mi všichni ostatní přijdou odporní?“ Touto otázkou se Mindy zabývala často, ale nikdy s uspokojivou odpovědí – pokud ne, byl celý svět na h*vno, jelikož všichni prostě byli odporní a krása je přece to jediné, pro co člověk může a má žít a pokud ano, no, je jasné, co z toho vyplývá.

Na dobrovolnickém náboru bylo narváno a všichni vypadali tak nadšeně, že si Mindy musela jít ven zakouřit. Než si ale stačila zapálit, udělalo se jí zle, když si opět uvědomila, kolik škaredých lidí tam je a že se tam bude muset vrátit. Pak ale najednou uviděla, jak na ní z dálky někdo nadšeně mává – při bližším pohledu poznala, že to je Sísa.

Sísa byla nejmíň odporná ze všech, takže se k ní Mindy nadšeně rozeběhla, a přestože se to může zdát neupřímné, Mindy to tak opravdu cítila. Napadlo jí, na chvíli, že vlastně není až tak hrozný člověk. Ale jen na chvíli.
“Síso! Pojď pryč, kašleme na ně a půjdeme se opít!“ Mindy si náhle všimla, že Sísa není sama – přicházel s ní taky Matouš Jebavý a ten jeho divný kamarád, jehož jméno si nemohla zapamatovat. Taky postřehla nepatrný záblesk v Sísiných očích, což, jak už víme, samozřejmě znamenalo, že je Sísa šťastná, protože měla za to, že Mindiným alkoholismus a nezodpovědnost způsobí, že Matouš o ní ztratí zájem. Nic nemohlo být dále od pravdy.

Matouš by hrozně rád řekl, že on by šel, avšak z Mindy se mu opět zamotal jazyk a on byl moc hrdý na to, aby mluvil se zamotaným jazykem.
“Mindo! No tak, když jsme domluvené! A dívej, vedu další, znáte se, že?“ Sísa si užívala svůj zdánlivý triumf.
Ale vykopala si tím hrob.
Mindy nesnášela, když jí někdo říká Mindo a Sísa to věděla stejně dobře jako ona. To znamenalo, že jí Sísa dala možnost utéct bez výčitek svědomí, že tam Sísu nechává samotnou. Už ten záblesk se jí zdál podezřelý.
Možná by bylo bývalo lepší nejdříve se Matouše zeptat, ale Mindy se hrozně moc bála oslovovat téměř cizí lidi. Bylo pro ni daleko lehčí rozběhnout se, chytit Matouše za ruku a vyrazit s ním do nejbližší hospody, přičemž ještě stihla významně mrknout na Sísu a pocítit ve své hrudi pocit vítězství a úlevy, že se nemusí účastnit náboru dobrovolníků.
Matouš byl v sedmém nebi.
Sísa jen nevěřícně hleděla za nimi neschopna se pohnout.
A Slint, protože z nich čtyř byl on jediný skutečně hodný, chytil Sísu za ruku a odvedl ji dovnitř. Věděl o její slabosti vůči Matoušovi. Zároveň věděl, že Matouš chce Mindy, takže byl šťastný za něj, ale také chtěl, aby se Sísa cítila co nejlépe, když se jí děje taková bolest.
Nechal se proto nabrat jako dobrovolník.

A jak se mu dařilo se dozvíte v příští kapitole…