Matouš Jebavý

Matouš Jebavý byl obyčejný náctiletý chlapec, který od života moc nečekal, a hlavní náplní jeho dní bylo chození ze školy a do školy, dělání domácích úkolů, ale někdy taky ne, když se mu zrovna nechtělo, brouzdání po facebookové zdi a vyvalování se doma před televizí. Nevadilo mu být sám, protože každý rozhovor, který vedl, mu připadal zbytečný. Slova jsou dost zbytečná. Přesto trávil poměrně dost času také se svým nejlepším kamarádem Slintem Westwoodem, který byl podobného ražení jako Matouš. Také od života moc nečekal, přestože byl trochu ambicioznější. Pod slupkou nezájmu skrýval duši umělce, který by se chtěl prosadit na poli moderní fotografie. Nedával to ovšem příliš najevo kvůli Matoušovi, který každý náznak angažovanosti nesnášel. Slint měl strach, že by už pak nebyli kamarádi. To by mu bylo moc líto, takže radši držel své umělecké touhy na uzdě.
Matouš oproti Slintovi nikdy žádné ambice neměl.
Taky se nikdy nesmál, ani nebyl moc přátelský.
Jeho život vlastně jako by ani nebyl.

Jednou takhle se Slintem zevlovali po škole v parku, seděli na lavičce a kouřili dlouhé Chesterfieldky, když na scénu vstoupila další jejich spolužačka, Sísa Malá, která byla malá jenom jménem; když se postavila před chlapce, padl na ně dlouhý stín a museli vzhlédnout, aby viděli Síse do obličeje.
„Ahoj kluci,“ pozdravila Sísa.
„Čau,“ usmál se hloupě Slint a pak se nad svým hloupým úsměvem sám zarazil a podíval se znovu raději do země, kde nemohl nic zkazit.
Matouš jako obvykle nepozdravil, protože pozdrav byl podle něj jedna z nejzbytečnějších společenských konvencí.
„Co děláte dneska odpoledne?“ zeptala se Sísa a v její intonaci bylo něco velmi nepřirozeného, co Matoušovi lezlo nahoru krkem a chtělo se mu z toho zvracet. Neměl Sísu rád, za to však měl rád její nejlepší kamarádku Mindy Hickrolovou, zkráceně Mindy Hic, nebo prostě Hicmindy, což byla nejvíc hustá holka na škole, každý po ní toužil a dokonce i apatickému Matoušovi záleželo, na koho se Mindy podívá, komu zamává, nebo s kým bude sedět u oběda. Matouš to nebyl nikdy. Vždycky se snažil proniknout k ní blíž a v její blízkosti se náhle zdálo, že se Matouš umí i usmát, ovšem pak Mindy prošla netečně kolem a Matoušova nálada exponenciálně klesala.
Slint tentokrát mlčel, protože měl strach, že by mohl zase plácnout něco nepatřičného a Matouš mlčel prostě z principu. Sísa však nebyla z těch, které mlčení odradí od dalšího mluvení.
„Nechcete jít na nábor dobrovolníků?“ pokračovala.
„Ne,“ odvětil suše, ovšem ne hrubě Matouš. Bylo podle něj elementární slušností, odpovídat na otázky, ovšem jen v situacích, kdy mu to přišlo nutné. Většinou si vystačil se slovy ano a ne.

Sísa věděla, co má udělat nyní. Znala Matoušovu slabost pro Mindy a trápilo jí to, protože byla tajně zamilovaná do Matouše a vycítila příležitost, aby Matoušovi sdělila, že tam bude i Mindy a že až uvidí, jak je Mindy v dobrovolnické komunitě neschopná a Sísa naopak nejschopnější, určitě pochopí, která je pro něj ta pravá. Tady jde jasně vidět, jak málo stačí člověka znát a přesto do něj být zamilovaný, protože Matoušovi by rozhodně neimponovala Sísina akčnost a naopak to byl jen další krok k tomu, aby Matouš ještě více propadl Mindy, a tak vlastně Sísa svou další větou potrestala hlavně sebe a pak taky snad ještě víc Matouše, jen Mindy z toho zase vyjde jako vítězka, protože tak už to s teenagery, kteří mají všechno, chodí – mají ještě víc.
„Bude tam i Mindy,“ pronesla Sísa a odešla.
Matoušovi se nepatrně zvětšily zorničky a otočil se na Slinta.
„Slinte, jdeme.“
A tak se Matouš se Slintem vypravili lovit Mindy a taky vstříc dobrovolnické činnosti, kterou co nevidět poznají.

A jak ji poznají, to se dozvíte v příští kapitole…