Kterak Míša s karamelem zápasila

| 6. 12. 2017 | Rozhovory

Vánoce jsou za dveřmi a tak se dnešní článek ponese i v tomto duchu. Není sice tak úplně o dobrovolnictví, ale přesto doufám, že se vám bude líbit.

Všechno začalo před týdnem, kdy nám otec dovezl z Dubaje zajímavou pochoutku – mandle v datli, která je obalená v bílé čokoládě a namočená v karamelu. Moc nám to chutnalo, ale bylo nám líto, že si té dobroty nemůžeme užít víc. Protože není tak snadné si pro ni další den jen tak zajít do obchodu.

A tak mě napadl vskutku báječný nápad – můžeme si tuhle sladkost vyrobit doma! Můj realistický bratr neměl nic proti, dokonce souhlasil s tím, že mi pomůže. Pojali jsme to jako netradiční cukroví. Plán byl vymyšlený, zbývalo jej uskutečnit.

V osudný den vypadalo všechno normálně. Mandle byly v datlích, datle v čokoládě. Všechno šlo jak po drátkách. Když jsme byli hotovi, šoupli jsme výrobky na balkon, aby čokoláda ztuhla, a ve volné chvíli jsme si zpívali karaoke. To jsme netušili, že problémy teprve přijdou.

Naštěstí mamka odešla dřív, než jsme začali tvořit karamel. Neměli jsme totiž vůbec ponětí, co děláme.

Brácha nejprve smíchal na pánvičce máslo, cukr a trochu mléka. Ani když hmotu bez přestání míchal nedocílil hnědé barvy, hustoty,…zkrátka se ta věc nepodobala karamelu ani ve snu. Vypadala i chutnala spíš jako kondenzované mléko. Věděli jsme, že tohle je nepoužitelné.

Usedla jsem tedy k počítači a našla naprosto jednoduchý recept – do hrnce se nasype cukr, který se postupně ohřívá. Za chvíli se roztopí a bum – máme karamel. Jak prosté. Postupovali jsme tedy podle tohoto jednoduchého plánu a já jsem v mezičase ještě uklízela kuchyň. Za několik málo okamžiků se to ukázalo jako skvělá úspora času, který nám byl tak vzácný.

Namočili jsme mlsky v karamelu, položili je na tácek a zamysleli se, co se zbylým karamelem. Bylo ho opravdu hodně. Karamelová lízátka! No, v mé hlavě ten nápad vypadal lépe než pak ve skutečnosti. Hrudky cukru trčely z „lízátka“ všemi směry, párátka, která jsme použili místo tyčinek byla příliš krátká. Navíc naše podložka, což byl plech, vypadala vtipně – plech vymazaný máslem a vysypaný cukrem. Proč? Protože, jak jsem správně usoudila, karamel se na podložku pevně přilepí a nechceme přece, aby na lízátku ulpěl nějaký chuťově odlišný materiál. Třeba strouhanka, jak navrhoval bratr.

Mezitím karamel na pamlscích roztopil čokoládu, takže výrobky vypadaly jako srnčí bobky. Raději jsme to rychle vyšoupli na balkon, doufaje, že chuť přebije špatný vzhled.

A začalo se uklízet. A teď vypukla ta pravá legrace. Bratr se hrdinsky vrhl na hrnec, který vypadal nenávratně ztracen pod nánosem karamelu. Já se jala čistit vařečku. Po několika minutách snažení jsem se sebrala a šla i s vařečkou ven před dům. Tam jsem začala s vařečkou mlátit o lavičku v domnění, že karamel tím roztříštím a vařečka bude čistá.

Jediné, co vařečku opustilo, nebyl karamel, ale její horní polovina. S hysterickým smíchem jsem vyběhla zpátky do kuchyně a ukázala bratrovi vařečku rozpolcenou vedví. Vařečka tedy  skončila v koši. Bratr, stále čistíce hrnec, pravil: „A od té doby chutnaly brambory trochu po karamelu.“ Mezitím jsem se snažila seškrábnout zbytky karamelu z naší indukční plotýnky. Byl to téměř chirurgický zákrok, neb mamka nesměla na sporáku zpozorovat jediný škrábanec.

Po skoro hodinovém zápasu s karamelem jsme ale já i bratr zvítězili, vychutnali si karamelová lízátka a tiše se modlili, aby si mamka po návratu domů ničeho nevšimla.

A taky nevšimla. Šťastný konec jak má být!