Když se touha pomáhat stane skutečností aneb Jak jsem se stala dobrovolnicí

| 28. 7. 2017 | Moje zkušenosti

Už od malička jsem chtěla pomáhat druhým. Jako malá holčička jsem se chtěla stát veterinářkou, policistkou, prostě někým, kdo pomáhá druhým okolo sebe. S nástupem na střední školu se mi toto přání splnilo.

K dobrovolnictví jsem se dostala vlastně úplnou náhodou. Když jsem nastoupila do prvního ročníku na střední škole, absolvovala jsem se spolužáky adaptační kurz s psycholožkou. Shodou okolností naše psycholožka byla bývalou ředitelkou Elimu. Když se tedy naše setkání blížilo ke konci, nabídla nám všem možnost stát se dobrovolníkem.

Tato nabídka mě zaujala. Zjistila jsem si potřebné údaje a vrhla se do toho, jak je mým dobrým zvykem, rovnou po hlavě. Podala jsem si přihlášku, donesla potřebné dokumenty, absolvovala školení, podepsala smlouvu. Těšila jsem se na spolupráci s lidmi, na nové přátele, zážitky,…

V březnu jsem nastoupila do Domova pro seniory v Kravařích. Tuto instituci jsem si vybrala proto, že v Kravařích bydlím a nemusela jsem si dělat starosti s dojížděním. Zpočátku jsem navštěvovala každý den jinou klientku, párkrát jsem byla i za mojí nově nalezenou pratetou – o této příhodě jsem už psala článek. A pak, jednoho dne, jsem se seznámila s paní K (z důvodu slibu mlčenlivosti, který jsem podepsala, budu tuto klientku nazývat takto).

Za paní K mě poslala sestra, neboť zrovna procházela složitou životní situací a neměla u sebe nikoho blízkého. Zemřel jí manžel. A já, šestnáctiletá slečna bez žádných životních zkušeností, jsem ji měla utěšit. Asi si dokážete představit, jak jsem byla nervózní. Ale nezalekla jsem se a za paní K jsem šla.

Naše první setkání dopadlo překvapivě dobře. Paní byla ráda, že má někoho, s kým si může povídat. Po několikaminutovém rozhovoru jsem zjistila, že je to příbuzná mého spolužáka ze základní školy. Ano, svět je malý, a Kravaře obzvlášť. S paní K jsem si rozuměla a dlouho ji navštěvovala.

Ale dobrovolnictví, to není jen docházení do instituce. Zúčastnila jsem se i několika akcí, na kterých dobrovolníci pomáhali – Joyrun (běh s postiženými), dětský den v Malých Hošticích, závod Heroes Race a v neposlední řadě Free hugs. Na těchto akcích jsem se seznámila se spoustou skvělých lidí, našla jsem si nové přátele, nabila se pozitivní energií, ale hlavně – dobrovolnictví mě posunulo dál po mentální stránce.

Naučila jsem se, že ne vždy dokážu pomoci těm, kteří to potřebují. A ačkoli se snažím sebevíce, zázraky dělat nedokážu (ačkoli s přezdívkou Papež kvůli mého příjmení to ode mě možná někteří očekávají). Také mi dobrovolnictví ukázalo skuteční životní hodnoty – lásku, zdraví, přátelství, a hlavně to, že si všichni musíme pomáhat. Nebo bychom alespoň měli, protože nikdy nevíme, kdy tu pomoc budeme potřebovat my.