Joy Run 2017

| 28. 7. 2017 | Jednorázové akce

Je sobota ráno, poměrně chladno, a já stojím na východním nádraží v Opavě a čekám na kamarádku/dobrovolnici Barču. V duchu se proklínám, že jsem si lépe nenastudovala předpověď počasí – je mi totiž neskutečná zima. Vzápětí jsem ale škodolibě potěšena, protože Barča má taky kraťasy a taky je jí zima.

Poté, co se trolejbusem dopravujeme do městských sadů, zjišťujeme, že si asi budeme muset poradit samy. Není tu ještě koordinátorka Iva, vlastně nikdo, koho bychom znaly. Samozřejmě na Ivu nemá ani jedna z nás telefonní číslo, tak se prostě rozhodneme improvizovat. Zeptáme se přímo organizátorů, co se po nás chce. Dozvídáme se, že budeme na občerstvovací stanici krájet ovoce a dolívat vodu běžcům. Seznamujeme se s dalšími třemi pomocníky, se kterými budeme trávit den. Vzhledem k tomu, že je teprve 9 ráno a první závod se běží za dlouho, můžeme si povídat a lépe se poznávat.

A je to tady – první závod. Naše strategie pro servírování ovoce a vody selhala. Spočívá totiž v tom, že si stoupneme s vodou a ovocem přímo podél trati a budeme to běžcům podávat. Jenže běžci jaksi nemají chuť při náročném běhu ještě pojídat jablka a pomeranče. Takže v dalším závodě už jen nabízíme vodu. A máme tu další problém – docházejí kelímky! Ale protože jsme parta šikovná poradíme si i s tímto problémem. Prostě necháváme běžce, aby přiběhli ke stánku – těch 10 kroků navíc jim neublíží – a tak se občerství jen ti, kteří opravdu chtějí. Teprve až jsou všichni v cíli tak je obcházíme a nabízíme jim ovoce. To se ukazuje jako nejefektivnější.

Je tu úžasná atmosféra. Invalidé v kočárcích nám vesele mávají, oči jim září štěstím. Až mě to chvílemi dojímá. Člověk si rychle uvědomí, co je v životě skutečně důležité. Každému bych přála účast na tomto skvělém závodě, ať už jako běžec, organizátor nebo návštěvník. Odnesete si krásné vzpomínky a hlavně ponaučení, že v životě není nic důležitějšího než zdraví a máme si vážit toho, co máme.