Jak mě dobrovolnictví změnilo – sobectví

Každá životní událost mě někam posunula, ráda bych řekla, že všechny dopředu, ale určitě tomu tak není. Dobrovolnictví ale řadím mezi ty ryze pozitivní.

Sobectví

Každý jsme sobec. Někdo víc a někdo míň. Ale jsme. Všichni. A to je jeden z největších problémů nás samých, protože je pro nás nejdůležitější naše dobro a náš prospěch. Když nejsme odměněni, bouříme se. Jsme nespokojení, chceme víc. Pro nás samozřejmě. Dobrovolnictví mě naučilo uvědomit si tenhle fakt a začít s ním trochu bojovat, takže můžu egoisticky říct, že jsem možná menší sobec, než jsem bývala. Snažím se svoji píli, kterou člověk prvotně má k dosažení nějakého cíle, který ho obohatí, věnovat lidem kolem sebe. Někdy je to ale docela fuška.

Já

Možná jste už z mých minulých článků postřehli, že docházím do slepecké rodiny, kde jsem takovou kamarádkou a chůvou zároveň. Je to činnost, která pro mě zezačátku byla těžká. Proč? Setkala jsem se s životem. Jak prosté. Bylo mi 16 a vyrůstala jsem jako květinka ve skleníku, to znamená operovávaná a chráněná před vnějším světem. Pak ovšem přišel tenhle vpád, který docela otočil můj pohled na svět a na lidi v něm.

Teď

Po dvou letech dobrovolničtí můžu říci, že jsem jiná. Samozřejmě je to také způsobeno tím, že jsem to dělala v období puberty, kdy se mění úplně každý, ale pro mě dobrovolnictví bylo jedním z velkých činitelů. Nelituju, že jsem do toho šla. Spíš naopak. Jsem za to neskonale vděčná.  Takže kdo o tom třeba uvažuje, tak to určitě aspoň zkuste. Třeba zjistíte, že to není nic pro vás, ale za zkoušku nic nedáte.