Dobrovolnictví – dává nebo bere?

| 4. 10. 2017 | Rozhovory

Jsem sobec. Dobrovolnictví dělám, protože se díky tomu cítím dobře. Nečekám uznání, peníze ani slávu. Jen pocit, který vás naplní až máte pocit, že musíte prasknout.

 

Dobrovolnictví mě změnilo

Než jsem s dobrovolnictvím začala, malovala jsem si vzdušné zámky, jaké to asi bude. Jak bude všechno dokonalé. Jaká to bude všechno hračka. Jak mě to nezmění. Přirovnala bych to k hození do vody. Jen s tím rozdílem, že jste ve vodě nikdy předtím nebyli. Ale po čase si zvyknete a už se vám nechce ven. Ale nakonec vylezete. Jiní.

 

Co mi to dalo?

Naučila jsem se brát věci takové jaké jsou a ne před nimi zavírat oči, protože je stejně budete muset otevřít. Naučila jsem, že je důležitější umět poslouchat než mluvit. Naučila jsem se pomoct dát, ale taky pomoct přijmout – není to znak slabosti.

Naučila jsem se nedávat na první dojem a hlavně uvědomila jsem si, že slzy a smích z nás dělají lidi.

 

Bere mi to čas?

Dělám činnost, za kterou nedostanu zaplaceno, dělám ji ve volném čase, někdy nevidím výsledek a přesto vím, že to není ztráta času. Tím, že vás někdo obejme, když přijdete, a směje se od ucha k uchu, vám z hlavy vypustí starosti a někdy i ztratíte pojem o čase. Když dělám doborovolnictví, nemyslím na sebe. Na svoje starosti a problémy. Myslím na lidi, kteří jsou rádi, že jsem s nimi. To je pro mě ta nejlepší daň za čas.

 

Krása v maličkostech

Je pátek. Běžím rovnou ze školy za Míšou. Spěchám. Někdy až neomalené předbíhám lidi na chodnících nebo přechodech. Stojím u dveří a netrpělivě mačkám zvonek. Vrrrrr. Dveře se otevřely a já beru schody po čtyřech.

,,Ahoj Moni, dneska máš trošku zpoždění, co?” usměvavě říká Míša s malou v náručí. Já s jazykem vyplazeným se ji vrhnu kolem krku a vezmu si malou do náruče.

Jdeme pomalu do kuchyně, kde se odstrojím a už se zdravím s jejím druhým synem. Pak si spolu s Míšou sedneme ke stolu. Já s dětským pudrem až na obličeji ona s šibalským úsměvem na tváři. Pijeme čaj a u toho stihneme probrat politiku až nakonec skončíme u receptů. Zhrozeně se podívám na hodiny a zjistím, že už jsem 20 minut měla sedět v kavárně. Rychle se obléknu, vlepím dětem pusu na tvář, Míši věnuji obejmutí a už se vrhám ke dveřím. Tam ještě slyším, jak na mě Míša křičí:,, Pak mi večer zavolej, jak to rande dopadlo, nezapomeň.’’