Čas utíká

| 16. 3. 2018 | Rozhovory

Realita

Skrývat. Schovávat. Tajit. Zakrývat. To všechno jsou synonyma pro dnešní společnost. Sama jsem byla svědkem situace, kdy mladík stál v obchodním centru a zaujatě koukal do telefonu. A v tom mu zazvonil, chvíli hovořil a zároveň se mu měnil výraz v obličeje od skleslého přes překvapený až po šťastný. Neudržel se a radostně vykřikl, pak se zarazil svoji reakce, protože se polekaně kolem sebe rozhlížel, jestli ho někdo neviděl, že vybočil z tradičního neutrálního výrazu. Když zjistil, že se všichni zajímají o sebe, tak potěšeně pokračoval v hovoru dál. A to je přesně to, o čem mluvím. Proč všichni dáváme najevo akorát záporné emoce a ty kladné před ostatními schováváme? Máme strach, že nám budou závidět? Proč si budujeme kolem sebe hráze, které se každým dnem zvětšují a zvyšují, až už přes ně skoro nedokážeme pohlédnout?

 Chyby jsou v nás

Čím dál častěji potkávám smutné, otrávené a protivné lidi namísto příjemných a milých. Ptám se, kde je problém. Nedostávám odpověď. Nikdy ji nedostanu. Není. Je to v nás. Viníci jsme my. My. Proto odpověď nikdy nepřijde, neumíme s tím nic dělat. Je to jednodušší. Je jednodušší nehledat věci, ze kterých bychom měli být šťastní. Radši je přehlédneme a zaobíráme maličkostmi, které nás potom trápí a které nám vyčarují na tváři smutek.

Na konci

Teď to bude znít extrémně pesimisticky, ale chci vám ukázat příklad. Jste na smrtelné posteli. Zbývají vám poslední dny života. Co budete dělat? Budete si rekapitulovat váš život, budete ho obracet zleva, zprava, shora, zezdola. Zkrátka se v něm budete rýpat, jako to děláte s jídlem, které vám nechutná. A hádejte, na co budete myslet nejvíce: Na ty šťastné okamžiky, které se vám nějak zaryly do paměti. Na okamžiky, kdy vás nezatěžovaly chmury a špatná nálada. Ještě pořád máme čas to změnit, ale čas běží. Utíká jako splašený. Tak se snažte. Ať se můžete na konci svého života podívat do zrcadla a s klidným srdcem říct, že jste s vaším životem byli spokojeni, protože pak už nic nedohoníte.